„Když žijete jen pro úspěch, vyhoříte. Když jdete za úspěchem, radost je 50/50. Když zvolíte radost, úspěch je zaručen.“ Tenhle výrok Cindy Joseph jsem před nedávnem sdílela na sociálních sítích. A vyvolal dost bouřlivé reakce, jejichž leitmotivem bylo: to je sice hezké, ale radosti se nenajím. Je tomu skutečně tak? Právě o tom bude třetí díl videosérie Marketingové bludy.
Přestat v práci naivně hledat radost a místo toho se soustředit na něco, co vydělává peníze. Uznávám, zní to dokonale rozumně a dospěle. Jenže – musíme si skutečně vybírat?
Když necháme radost stranou, může to mít několik důsledků. Předně – každý den potkáváme spoustu lidí, kteří svou práci nedělají rádi. A na té práci je to zatraceně poznat. Otrávené servírky, naštvaní úředníci, zpruzení lidé v obchodě.
Pro živnostníky a volnonožce to často znamená neschopnost říct si za poctivou práci spravedlivé peníze. Odměnu jsme přece už dostali v podobě zábavy, kterou nám práce přinesla. Nebo ne?
A tak dál oddělujeme radost a vydělávání peněz a necháváme si život na „ažpak“. Díky tomu přitahujeme zákazníky, kteří vůbec nejsou naši, jsme mnohem více ohroženi syndromem vyhoření a postupně ztrácíme integritu a duševní rovnováhu.
Co s tím?
- Předně – nerezignujte. Zapomenout na radost neznamená chovat se dospěle, ale prostě to vzdát.
- Neztraťte kontakt se svou vášní, ta pro vás může být motivací a pomoci vám v těžkých chvílích podnikání.
- Neřiďte se jen penězi a úspěchem – ty jsou vždycky vedlejší produkt.
- Nechte promlouvat jak rozum, tak srdce. Máme dva zdroje moudrosti a vedení a je škoda je v podnikání nevyužít.
Když se pro vás pocity, které chcete prožívat, stanou vodítkem, mnohem pravděpodobněji vytvoříte firmu, která bude lidská, respektovat vaše potřeby i potřeby vašich zákazníků.
A co vy? Děláte to, co vás baví? Máte zkušenost se zakázkami, které jste dělali jen pro peníze? Prosím, podělte se v komentářích.
Dobrý den, paní Čevelová. :-)
Taky sbírám odvahu a sílu se pustit do videí, takže jsem se šla podívat, jak to zvládáte Vy. :-) Úvodní znělka s tou létající čarodějnicí mne bavila, video už méně. Asi je to vážně jiné (a těžší) mluvit na kameru.
.
Jenom malá poznámka k tomu povídání o tom, jak potkáváme nenaladěné a otrávené lidi ve službách a na úřadech. Tihle otrávení lidé, které obtěžuje sloužit druhým, i když jsou za to placeni, a všem to demonstrativně dávají najevo, je česká náladovost a vymoženost.
.
Tady v Anglii se s takovým přístupem téměř nesetkáte, protože tady mají permanentní výchovou zažito, že když pro někoho pracuješ, budeš dělat jak nejlépe umíš, a ještě budeš na zákazníky milý a úslužný. Tvoje nálady nikoho nezajímají. Prostě ta česká nakvašenost se tady nepěstuje,naopak je velký tlak na každého pracovníka kdekoliv, aby byl milý, vstřícný a ochotný.
.
Nemyslím si, že v Anglii jsou na tom lidé lépe a práce je děsně baví – jsou prostě jenom důsledně vedeni a vychováváni ke slušnosti a službě. A ti lidé to už berou jako SAMOZŘEJMOSTt! Nikoli jako křivdu, že musí dělat práci, která je nebaví. Je to o postoji k práci. Dostáváš zaplaceno, odveď odpovídající výkon! Tohle v Čechách není. Naopak namísto výchovy lidí ke službě a slušnosti se jim více než často radí – nebaví tě to, uteč na volnou nohu a bude ti líp.
.
Na druhou stranu však v Anglii zase umí ocenit KAŽDOU poctivou práci, takže lidé mají mnohem více naděje, že jejich přístup někdo ocení. A tudíž i větší motivaci k práci.
Díky moc za komentář. To jsem na jednu stranu ráda, že to je české specifikum a v jiných zemích to není tak silné. Třeba i my se to časem naučíme.
„Útěk na volnou nohu“ ovšem není řešení. A nerada bych, aby to tak vyznělo. To, co chci říct, je vybírat takový předmět podnikání či práce, který je nám blízký a který si vezmeme za svůj. V práci, kterou děláme jen aby bylo na složenky, je mnohem snazší vyhořet a pak to dávat celému světu sežrat…
Dobrý den paní Čevelová, proklikala jsem se na Váš web díky panu ing. Jiřímu Bednářovi. Děkuji za všechny informace, které jsou zde uvedené. Živím/bavím se výukou jazyků a vedením a poradenstvím v oblasti zdravotního cvičení. Souhlasím s tím, že ať člověk dělá jakoukoliv práci, která ho baví a naplňuje, potřebuje čas od času „vypnout“ a být sám se sebou. I ten nejlepší motor bude fungovat lépe a déle, když se o něj budeme dobře starat. Stejně to platí o nás. Jsem toho názoru, že i když děláme práci, která nás baví, potřebujeme pokud možno pravidelně „odstavit“ , odpočívat a doplňovat energi v souladu s naším pracovním zaměřením, ale například i typem osobnosti, v souladu s ročním obdobím atd. Někdy stačí třeba jen 5-10 min denně – ale hlavně pravidelně. Z vlastní zkušenosti vím, že je to těžké – také jsem se to musela naučit a vlastně se to stále učím. Pak se ale stane i to, že zjistíme, že práce, která nás původně nebavila, má své kouzlo a najdeme si na ní něco pozitivního. To je ale záležitost na celodenní workshop. Takže přeji hezký den a hodně dobrých pocitů a uspokojení z práce :-)
Kláro, děkuju moc za komentář!
Snažím se ve všem najít něco pozitivního anebo to dělat tak, abych cítil, že to má smysl.
To je skvělé, díky za komentář!
Je super, když můžeme dělat v oboru, který nás baví. I tak je podnikání především dřina, dřina a dřina. V první řadě ale vyděláváme peníze na živobytí – a to si myslím je nutné mít na zřeteli když to občas drhne. S tzv. „sluníčkovými lidmi“ se poslední dobou na internetu roztrhl pytel – je to takový fenomén dnešní doby. Honba za trvalým štěstím, vyděláváním bez námahy, milováním své práce apod. je podle mně nebezpečná chyméra – jakákoliv skvělá práce po čase sklouzne více či méně do rutiny se kterou se budeme muset vypořádat hledáním nového smyslu, dalších výzev nebo mírnou změnou oblasti podnikání. Vždyť se podívejte na rozhovory s několika úspěšnými lidmi jak mluví o své práci: http://www.stream.cz/porady/ivotoman – za nimi je vždy pořádný kus tvrdé práce (která je naplňuje). I teorie 10 000 hodin předpokládá vyrovnání se s dlouhodobou prací v jednom oboru. Když někdo dobrovolně chodí do práce kterou nenávidí, nemá právo si stěžovat. V dnešní době kdy je dostatek informací volně dostupny si každý může rozšířit vzdělání a změnit práci – nebo alespoň při zaměstnání zkusit podnikat s minimálním rizikem.
Se syndromem vyhoření je to poznámka na místě – vlastní trpká zkušenost. Mnoho úsilí bez patřičného ohodnocení je velmi deprimující.
Souhlasím také s nutností další (relaxační) aktivity mimo práci – je nutno někde vypnout a dovolit si i jiné než pracovní myšlenky.
Mějte se fajn a těším se na další články a videa. :-)
Honzo, díky za komentář! Podle mě jsou „sluníčkoví lidí“ jeden extrém a lidé, kteří berou věci „tak jak jsou“, setrvávají v práci, která je nenaplňuje a nechtějí na tom nic měnit, extrém druhý. Mně to dává smysl někde uprostřed.
Souhlas.
Dobrý den, paní Čevelová. Mluvíte mi z duše jako nikdy. Sama jsem „volnonožec“ – marketér a poslední rok se trápím s tím, jak to že když dělám co chci, vůbec nemám z ničeho radost. Samé povinnosti, termíny. Upřímně řečeno jsem z toho vyčerpaná a má radost se změnila v nutnost. Všude je samý byznys a je fakt, že já takto nastavená nedokážu fungovat. Je mi bližší přátelský přístup, nikoliv ostré lokty. Máte tedy naprostou, naprostou pravdu. Přemýšlím nad tím i s mými tarotovými kartami stále více, teď impuls ještě od vás:-) Nějak se mi ale nedaří udělat ten krok do „prázdna“:-)) Ráda vás sleduji a děkuji za dnešní povzbuzení.
Jana
Dobrý den! Tak to mě těší, že Vám mluvím z duše :-) Držím palce, ať tu radost brzo najdete!