Jste nezávislý profesionál čili volnonožec, ale navenek se snažíte vypadat jako firma? Pak se pravděpodobně připravujete o jednu z největších marketingových výhod, kterou samostatné podnikání má. Totiž možnost být v podnikání sám sebou.
Nejvíc je to zpravidla vidět na webu, kde o sobě mluvíte zásadně v množném čísle. Sekce „o mně“ se jmenuje „o nás“. A i v textu je to samé „nabízíme“, „poskytujeme“, „zajišťujeme“, „zasíláme“, „fakturujeme“ a „kontaktujte nás, brzy vám odpovíme.“
Ve svých marketingových materiálech o sobě uvádíte jen minimum informací. Ty profesní sdělujete neurčitě („Máme 12 let zkušeností v oboru.“), ty osobní, třeba co vás baví nebo kdo jste, si pro jistotu necháváte pro sebe úplně. Taktéž na webu nikde nemáte svoji fotku. A když, tak vám na ní není dobře vidět do obličeje.
Namísto vlastního jména používáte vymyšlenou značku. S jejím názvem jste si zaregistrovali doménu, nebo dokonce založili s. r. o., ve kterém jste ale jediným jednatelem i společníkem.
Proč tolik živnostníků stále volí stejnou strategii? Mě napadají tři důvody.
1. Chcete se dostat k větším zakázkám
Tenhle nápad má rozhodně logiku. Jako firma si sáhnete na zakázky, na které byste jako volnonožec neměli šanci. A snáze uspějete i ve výběrových řízeních.
Přesně to se mi povedlo na začátku samostatného podnikání, kdy jsem získala kontrakt na PR služby pro poměrně velkou telekomunikační společnost. Ale z úspěchu se velmi rychle stalo rozčarování.
„Firemní“ image totiž v zákazníkovi vzbuzuje očekávání, která ve skutečnosti nedokážete naplnit. Třeba že zvládnete větší objem práce, než na co stačí jedna hlava a jedny ruce. Nebo že někdo jiný bere telefony a je schopný zaskočit, když vy máte dovolenou.
2. Máte pocit, že takhle se to dělá
Kořeny téhle pověry bych nejspíš hledala někde hluboko v 90. letech. Být OSVČ se tehdy nenosilo. jedinou cestu k důvěryhodnosti představovalo být firma. Ten stav vlastně neměl ani kloudné pojmenování. Názvy jako nezávislý profesionál, freelancer nebo volnonožec se začaly používat až později.
Také platilo, že profesní a soukromý život je potřeba striktně oddělit. A nic privátního do byznysu nevnášet. Vznikl tím jakýsi mýtus profesionála, který nejí, nemá děti, koníčky ani vztahy. O domácích mazlíčcích nemluvě.
Samostatné podnikání ale od té doby urazilo docela dlouhou cestu. Mezi freelancery se rozvinula řada uznávaných expertů a osobností. A volnonožectví se stalo plnohodnotnou kariérní volbou.
3. Bojíte se jít s vlastní kůží na trh
Podnikání je cesta osobního růstu. A tak nám často aktivuje hluboce uložené strachy a obavy. V tomhle případě ten úplně základní. Totiž, že nejsme dost dobří. Že naše schopnosti a dovednosti nejsou dostatečné, takže se musíme schovávat za značku, firmu a tým.
Strach můžete mít také z toho, co o vás řeknou lidé. Jak vás budou vnímat vaši příbuzní, známí nebo sousedé. Že vám někdo bude závidět, pomlouvat vás, posprejuje vám výlohu nebo vám hodí do schránky či na Facebook nenávistný komentář.
Autenticita je konkurenční výhoda
Výše popsané se samozřejmě může stát a stává. Podle mě se ale vyplatí zariskovat. A to, že jste sami sebou, ve svém podnikání použít.
„Nikdo jiný není vy. A v tom je vaše síla. Váš styl, způsob, jakým podnikáte, i vaše výstřelky – to všechno vás odděluje od konkurentů, kteří nabízejí tu samou věc. Jak vás klienti poznávají lépe, jejich důvěra ve vás roste. A důvěra je všechno, pokud chcete získávat nové klienty a udržet si ty stávající.“ Louise Henry
Jste totiž jedinečnou kombinací vědomostí, znalostí a vlastností, kterou nikdo jiný nemá a ani nedokáže přesně napodobit. Použijte svou osobnost jako základní kámen, a postavte na něm svůj byznys.
Začít můžete postupně, malými kroky. Třeba tak, že všechna „my“ na webu přepíšete na „já“. Přidáte svoji fotku nebo doplníte váš životopis něčím, co vás baví.
Pokud hledáte svůj první krok, přijďte se o něm poradit. Protože to je zase základní kámen mého podnikání. Pomohu vám vykouzlit úspěšný byznys, ve kterém můžete být sami sebou…
Foto Evan Clark, Unsplash
moc pěkně napsané :-)
Děkuji!
To je věc názoru a každého svobodná volba… Vzhledem k tomu že se denně na internetu kšeftuje se soukromými informacemi, tak jsem velice rád za anonymitu :) Stačí když si lidé budou pamatovat váš brand nebo stránky, vidět něčí xicht fakt nepotřebuju. Navíc zezačátku mi to může vyhovovat být sám, ale časem pokud se bude dařit můžu nabírat další lidi a předejít tak povinnosti zakládat podnik. Každý to má nastavené jinak :)
To jistě je. To, co jsem článkem chtěla říct, je, že stavět podnikání na vlastní osobnosti zpravidla funguje jako konkurenční výhoda.
Ale jinak s bodem 3 plně souhlasím :) platí to i u lidí na HPP ;)
Na toto téma také do budoucna chystám článek a se vším souhlasím. Dodal bych čtvrtý důvod, který často slýchám – že jako firma prý působí důvěryhodněji.
To je dle mě diskutabilní. Dnes spíše už lidé chtějí spolupracovat s lidmi. Dostanou osobitější přístup a hlavně je jim daleko snazší důvěřovat, než no-name firmám. Když firma neukáže svou tvář (anebo tváře), může to působit tak, že si kryjí záda pro případ, že něco pokazí. Když to vyhrotím, tak klidně mohou podvést stovky zákazníků a pak jednoduše změnit název firmy a jít do toho znovu. To se u prezentování sebe sama nestane, tedy pokud nezměníme jméno a neprojdeme plastickou operací.
Kdo jde se svou kůží na trh, budí větší důvěru právě svou zranitelností a tím, že si nemůže dovolit na to dlabat, protože by si to lidé řekli a dobré jméno by bylo tatam. Navíc když vidím portfolio takového člověka, je jasné, že to vše dělal on. Když ale vidím portfolio firemní, tak nemohu tušit, jestli třeba ten šikovný grafik, který vytvořil tak pěkné weby, u nich stále pracuje a jestli jej nenahradil nešikovný junior, který dodá poloviční kvalitu. U osobního portfolia zkrátka vím, na čem jsem a že mohu očekávat tutéž kvalitu, ne-li lepší. Proto na mě „firma“ bez fotek členů působí spíše nedůvěryhodně. A když snad zjistím, že za „firmou“ je jen jeden člověk, působí to na mě přinejmenším divně, někdy až směšně (například když se jeden grafik označí za studio).
Podle mě tento důvod i ty vámi zmíněné souvisí s cílovou skupinou. Konzervativní klienti si na velké zakázky vyberou firmy, protože mají předsudky, že jednotlivec (anebo pár jednotlivců) by to nezvládl. Vedle toho jsou otevřenější klienti, kterých naštěstí přibývá a kteří chápou, že záleží na výsledcích a ne na tom, kolik lidí na tom dělá. Takové firmy pak nemají problém oslovit jednotlivce a naopak si libují v osobnějším přístupu a transparentnosti co se týče toho, komu jdou peníze. Kdo tedy cílí na konzervativnější klienty, zastřešenost firmou je možná dobrý nápad. Pro mě by tohle přetvařování a mlžení ale nebylo, takže jsem rád, že cílím na ty otevřené klienty a nemusím nic zastírat.
Jinak co se týče výběrových řízení, tak třeba Lumír Kajnar se tak (pokud se nepletu) jakožto jednotlivec dostal k redesignu loga České pojišťovny a nedávno k redesignu celého brandu Skautů. Což nejsou malé zakázky. Takže i volnonožci mají šanci. Já určitě nejsem Lumír, ale už tak se ke mně dostala pozvánka do úzkého výběrka od Alzy, anebo mě oslovila firma Evolveo, Datart, Tábory.cz a další. Když tak nad tím přemýšlím, tak je pravdou, že já sám jsem se k žádnému velkému klientovi nedostal, jen jsem zapracoval na kvalitě portfolia, na propagaci a oni přišli sami. :)
Moc děkuju za doplnění, tenhle důvod mě při psaní nenapadl :-)